close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2009

Tyranosaurus Rex

28. února 2009 v 12:54 | Kiwi
Kdysi na naší planetě žili dinosauři, trilobiti a ještě mnoho dalších skupin živočichů. Já vám představím největšího dravce světa-Tyranosaura Rexe.
Poslední svědek
Navzdory pověstem o jejich nepřemožitelnosti, neobývali tihle tyranosauři naši planetu příliš dlouho. Ves kutečnosti zasahuje jejich výskyt pouze do posledního období existence dinosaurů. Z hlediska procesu evoluce můžeme považovat 15 milionů let, po kterých vládli světu, za pouhý okamžik.
Zrod mýtu
První objev během kterého spatřili světlo světa pozůstatky četných kostí a zubů byl učiněn v roce 1902 v Severní Americe ve státě Montana. Později byly na území Wayomingu objeveny další důležité fosílie. V roce 1905 byl paleontolog Henry Fairfield Osbon schopen na základě těchto nálezů sestavit obraz tohoto obrovského tvora, kterého následně pojmenoval Tyranosaurus Rex, neboli ,,král mezi tyranskými ještěry". První rekonstrukce však nebyly zdaleka perfektní. Při sestavování skeletu složili vědci páteř v úhlu 45 stupňů, takže se zdálo, že se Tyranosaurus opíral jen o svůj ocas. Do dneška nebyly nalezeny veškeré části kostry Tyranosaura Rexe, ale máme k dispozici kompletní kostry jiných Tyranosaurů, na základě kterých mohou vědci odhadnout, jak asi vypadala anatomie těla tohoto obrovského ještěra.
Den s Tyranosaurem Rexem
Na území dnešní Severní Ameriky se nedaleko vodní nádrže pásla skupina Hadrosaurů(dinosaurů s kachním zobákem). Možná, že díky změny větru Hadrosauři Tyranosaura vycítili a dali se na útěk. Jenže na útěk už bylo příliš pozdě. Zatímco se první Tyranosaurus Rex vynořil z porostu a vydal hlasitý zvuk, druhý, pravděpodobně partner, který lovil společně s ním, se přiblížil z druhé strany a napadl bezbrannou oběť.
Vzhled
Hlava měla 1,2 metrů a rozevřené čelisti připomínaly otevřenou past. Páteř byla sice robustní, zato dostatečně flexibilní na to, aby čelila nárazům při běhu a útoku na oběť. Tyranosaurus Rexx měl stereoskopické vidění a velikost mozku napovídá, že měl vysoce vyvinutá centra zraku a čichu. Ostré zuby byly vroubkované a připomínaly ostří nože používaného na steak. Přední končetiny byly velice krátké a opatřené pouze dvěma drápy, které sloužily k uchopení kořisti a vstávání na zadní po zaslouženém odpočinku. Vnitřní orgány byly chráněny spíše než hrudním košem jinou strukturou kostí, která připomínala velký koš. Tento koš se rozpínal a umožňoval dinosaurovi konzumovat velké množství potravy. Zadní končetiny dosahovaly výšky dospělého člověka a byly opatřeny ostrými drápy, z nichž 3 byly umístěny vepředu a jeden vzadu. Drápy poskytovaly Tyranosaurovi možnost pevného úchytu. Díky silnému ocasu mohl Tyranosaurus udržovat rovnováhu, čehož využíval hlavně při útoku na kořist.


Kamarádi

27. února 2009 v 18:58 | Kiwi |  Příběhy pravdivé
Chci vám povědět příběh mě a mé skvělé kamarádky Lucky, který je hezký, milý a povídá o zvířecím přátelství a lásce.
Já a Lucka jsme se na podzim navštívily. Šly jsem so obchodu a jak jsme se vraceli do jejich ulice, vyběhlo naproti nám malé vyhublé mourovaté koťátko. Mňoukalo a hned se nechalo mazlit, tak jsme domů zaběhly pro mlíko. Jak jsme se ale vrátily, kotě tam už nebylo. Ale jakmile jsme začaly dělat typické,,Čiči!Čiči!!!" Koťátko přiběhl a vypilo celou misku mléka. Pak se nechalo nosit. Mělo plné bříško.
Druhý den ale napadl první sníh a my jsme si uvědomily, že naší Annie musí být zima. Annie je mimochodem to koťátko, které jsme tak pojmenovaly. Šly jsme ven, kde na nás už Annie čekala. Zabalily jsme jí do hadry, aby jí nebyl taková zima a nosily jako mimino. Annie byla poprvé v životě šťastná. Lucka i já jsme si uvědomily, že jsme tomu malému zachránili život. Teď, ať se kdekoliv vydáme na ulici, vžycky jde Annie za náma. Nehne se o nás.
Teď, v lednu, jsme Annie daly mléko, ale ona nepřišla sama, ale i malé bílošedé koťátko, které se ale nedá pohladit, tak je plaché. Pak tady byl malý černý kocourek, kterého jsme se pomaloučku polehoučku snažily pohladit a taky se nám to povedlo. Pojmenovaly jsme ho Čertík.
Teď, když jsem Lucku navštívila po měsící se hodně změnilo. Čertík se nechal ponosit, tulil se a čekal na misku mléka, která byla mimochodem zapadlá pod sněhem, Annie jakmile uslyšela naše hlasy, přiběhla k nám a zase se nám motala kolem nohou. Jsme zkrátka kočičí rodinka. Už jen Jesicu, to malé bílošedé koťátko, a byli bychom ta nejlepší kočičí rodina na světě.
Možná si myslíte, že za námi koťátka chodí jen kvůli jídla a já vám odpovím, že ano i ne. Když mají hlad, dáme jim, ale oni za námi chodí i tak. Hlídají nás, aby se nám nic nestalo, tak jako my hlídáme je. Důvěřují nám, protože kdyby ne, proč by se potom nechávaly mazlit jako šílené?
Z mléka to není.

Liška

27. února 2009 v 18:34 | Kiwi |  Fotky





Morčátko

26. února 2009 v 16:40 | Kiwi |  Příběhy pravdivé
Tento příběh je drsný, ne pro lidi s měkým srdcem a předem upozuorňuji, že to nemá dobrý konec. Stalo se to dnes. 26.2.2009 v 15:20
Já a můj bratr máme doma morče. Je rezavé, černé, hnědé barvy a s bílým pruhem přes hlavu. Dnes mamka ani taťka nebyli doma. Měli jsme za úkol předělat Pepince(morčátku) piliny a zajít nakoupit do obchodu. Tak jsme to udělali.
Vyšli jsme z domu a já jsem šla z chodníku na sníh. Pohlédla jsem do sněhu a uviděla jsem tam něco rezavého a černého. Prve jsem si myslela, že je to pták, a že spadl, ale pak jsem si všimla vzadu prodlouhlých bílích nožek. Takové nožky, ale růžové má i naše Pepča. ,,To je morče!!!" Vykulila jsem oči. Už jsem slyšela mnoho historek o tom, že křeček vlezl pod ubrus, paní ho chtěla vytřepat a jak to udělala, vyletěl z okna i ten křeček. Přesně to se stalo tomu morčeti.Bylo mi ho hrozně líto. Vzala jsem klacík a odvalila jsem z jeho měkkého rozpláclého studeného tělíčka všechen sníh. Brácha k němu raději nešel, je poněkud citlivý.
Řekla jsem si, že morčátko tady přece nemůžu nechat. Nebylo to moc hezké, poblíž našeho domu žije spousta zdivočelých koček a navíc ty vrány. Rychle jsme nakoupili a já jsem hned potom utíkala domů pro lopatku na smetí. Brácha zatím doma vybaloval nákup. Vzala jsem morčátko na lopatku a šla ke křoví, kde rostou asi 4 stromy. Vykopala jsem tam díru až na trávu a morčátko do ní dala. Pak jsem mu řekla, jak to dělám vžycky na pohřbech zvířat. ,,No, tak vidíš. Alespoň už to máš za sebou. Tady tě nechají lidé i ostatní havěť na pokoji." Udělala jsem křížek a zakopala morčátko pod sníh. Hezky jsem to lopatkou udusala, aby ho kočky nemohly vyhrabat.
Jak jsem se vrátila domů, dívala jsem se stále na to místo z okna. Pořád mě ale tíží myšlenka, na kterou si nedokážu odpovědět. Proč majitel alespoň nezešel dolů a morčátko nepohřbil sám? Vžyť morčátku by to bylo milem milejší, než aby ho pohřbívala cizí holka. Taky by mě zajímalo, čí to morče bylo. Vůbec si ho nevážil. Je také možné, že morče vyhodil schválně. Nevím.
Nechápu takové lidi a ani nepochopím. Jen Vám přeju, aby se vám něco podobného nestalo. A pokud ano, udělejte to co já.





Savci

25. února 2009 v 16:55 | Kiwi |  Pomáhejme
Zvířata jsou velmi podivuhodní tvorové. Mohou létat, plavat i chodit po zemi. Zvířata jsou ale rozdělena na několik skupin a těm všem je třeba pomáhat. Zkusíme to?

Savci žijí na souši, kde jim jejich území člověk bere a stále nepřestává, ikdyž se žene ke své vlastní záhubě. Nepotřebné věci, odpadky, věšina hází na zem na zelenou trávu a jen málo lidí, kdy jdou ke koši a hodí ho tam. Asi je to pro ně velký problém, dát papírek do kapsy a počkat na odpadkový koš. Každý, kdo to dělá si říká. ,,Však když vyhodím na zem jeden malý papírek, tak nic není." Ale pravda je jiná. Vemte si, že více jak polovina lidí z celého světa vyhodí takový malý papírek, který se rozloží třeba až za 100 let. To by pak za 10 let bylo území velké asi jako Austrálie pohřbeno pod tunou odpadkama.
Něco jiného je, když vyhodíme volně ven slupku od banánu, ohryzek jablka neco také dřevěnou špilku od nanuku. Všechno jsou to přírodniny, ze kterých se půda může nasytit. Můžeme například, pokud má vaše babička zahradu, dát zbytky ovoce a zeleniny do kompostu, kde se rozloží a pěkně pohnojí půdu. Tyčinu od nanuku můžeme vyhodit i do koše, kde je to asi vhodnější, než na trávu, ale není to tak strašné jako papírky.
Vemte si, kolik zvířat se zásahem člověka vyhynulo. Těch je víc než přežilo. Vemte si takové hnojení půdy chemikáliemi či postříkání rostlin. Pak si třeba zajíc či jiné zvíře jde na zelí, na mrkve nebo jen tak na pole něco ochutnat a jakmile to udělá, odejde do lese a zemře na otravu. Kdysi například stačili obyčení strašáci, kteří nezvané hosty vypudili z pole a záhonů pryč a nic se jim nestalo. Dnes jsme už ale natolik líní si nějákého strašáka vyrobit, že z českých zemědělců má jen 10 ze sta strašáka, protože si uvědomují, že to neprospívá jak zvířatům i rostlinám.
Dále je tady kácení pralesů. Indiáni, první lidé v Americe se chovali k přírodě slušně a stralali se, aby se měla dobře. Brali jen tolik, kolik potřebovali a šetřili si zbytek na horší časi. Nyní jsou lidé jiní. Utrácejí a pořád a pořád berou a asi ani nikdy nepřestanou.
Lidé přišli na to, že v pralese je neustálá vlhkost a tak se tam budou dobře pěstovat obilniny, pomeranče, káva atd. Později, kdy už asi 1/3 lesa byla vykáceno, se stalo sůležité dřevo. Lidé vzali buldozery a jiné velké stroje a vykáceli asi dašlí 1/3 lesa. Teď si už někteří uvědomili, že bez pralesů se nedá žít, a že tak ubližují i rostlinám a zvířatům. Proto máme čím dál méně opic, chameleónů, lvů, pum, jinýcm kočkovitým šelmám a Bůh ví čemu ještě.
Zkusme se pomoci alespoň my, ikdyž jen malým dílem, i ten je dobrý.

Hafík

24. února 2009 v 16:46 | Kiwi |  Příběhy pravdivé
Tento příběh není moc hezký a taky ho nemám moc ráda. Nestal se přímo mi, ale musím vám ho napsata ikdyž není milý a poukazuje na čem jen lidem záleží.
Moje kamarádka Hanka dostala v 5 třídě za vysvědčení psa. Totiž, on to ještě nebyl pes, ale roztomilé štěňátko, které skákalo sem a tam. Byl to voříšek. Byl tak roztomilý, tak mu dala Hanka jméno Hafík.
Jednou mě k nim pozvala na návštěvu po škole a tak jsem šla. Chtěla mi Hafíka ukázat. Opravdu to bylo neobyčejné štěně. Pořád kňučelo a když mu člověk vyhověl tak začalo štěkat a potom šlo spát. Vzápětí vstalo a chtělo jít na procházku. Neměly jsme ani čas si s Hankou popovídat, ale chtěly jsme Hafíkovi vyhovět. Tak se stalo. Šly jsme s Hafíkem ven. Na vodítku se mu vůbec nelíbilo, tak ho Hanka pustila. Hafík skákal a byl štěstím bez sebe. Počůral kdejaký kout a lampu, která už byla skoro rozbitá taky nevynechal. Když jsem odcházelo, Hafík mě olízl a šel do svého pelíšku. Hanka mi řekla. ,,Mě se Hafík hrozně líbí. Je moc milý a pořád si chce hrát!!! Já jsem tak šťastná, že se asi zblázním!!!" Byla jsem ráda, že se jí Hafík líbí. Tak jsme spolu chodili skoro každý den Hafíka venčit.
To všechno se stalo o prázdninách. Pak ale zase začala škola a já přešla ze základky na gympl. Sem tam jsme se s Hankou viděli na cestě do školy, tak jsme se pozdravily. Pak jsme se neviděli vůbec, tak málo jsem měla času, že jsem jezdila dříve do školy.
Jednou jsem Hanku navštívit. To bylo letos v sedmé. Zazvonila jsem a Hanka mi otevřela. Vypadala úplně jinak než před čtvrt rokem, kdy jsme se viděli na posledy. Když jsem jí žádala o návštěvu, volala jsem telefonem. Nadšeně mě objala a říká. ,,Ivčo, ahoj! Tak dlouho jsme se neviděli, ale ty ses ani trochu nezměnila." Hanka vypadala hrozně, ale byla jsem ráda, že jí vidím. ,,Ty ses za to změnila až moc." Hanka dostala záchvat smíchu. Pozvala mě dál a šly jsme do jejího pokoje. Rodiče teď nebyli doma, protože jeli nakupovat. Rozhlídla jsem se po jejím pokojíku, kde se tolik změnilo. Obrázky zvířat zmizely a na místo nich je vystřídala šílená skupina, Heavy Metal a plakát Daniela Radcliffa. Pak na mě ale Hanka promluvila. ,,Co škola a děcka?" ,,Jo, v pohodě. Ale kde je Hafík?" Všimla jsem si, že tady nic neběhá. Hanka jako by zapřemýšlela a řekla. ,,Ty maslíš ten chomáč chlupů za vízo?" Překvapeně jsem se na ni podívala. ,,Toho už půl roku nemáme. Vyrostl a vypadal odporně, že by se na něj člověk bál sáhnout. Navíc se chtěl pořád venčit a my nemáme tolik času. Jednou, když se dopoledne, když jsme nebyli doma počůral, zavezli jsme ho k lesu a pustili. Nevíme kde je, ale mamka s taťkou vypadali, že se zhroutí, jak jsem jim řekla, že takové stvoření doma nechci."Myslela jsem, že si dělá srandu. Ale pak jsem si uvědomila, že Hanka je opravdu jiná. Ty plakáty, její krátké obarvené vlasy a náušnice a celý její pokoj.,, To jsi opravdu udělala?" Hanka nechápala. ,,Co je na tom zvláštního?" Vstala jsem a odešla ke dveřím. ,,Ty už jdeš?" ,,Jo, mám ještě klavír. Nějak jsem na to zapomněla." Klavír jsem samozřejmě neměla, ale chtěla jsem vědět, že Hafík žije. Autobusem číslo 55 jsem dojela na konec Ostravy. Vystoupila jsem, ale nešla jsem k lesu, ale do útulku, kde se starají o nemocná a opuštěná zvířata. Paní Čílková na mě hleděla, kde jsem se tam vzala, protože ona vidí člověka jednou za týden. Když jde nakupovat krmení. Dívala jsem se pozorně do všech klecí, ale raději jsem se zeptala. ,,Prosím, máte tady nějíké zatoulané psy? Ztratil se mi asi před půl rokem pejsek, voříšek, slyší na jméno Hafík." Paní Čílková už dlouho nedostala žádného psa, ale řekla. ,,Tam vzadu jsou jejich klece. Podívej se, snad ho najdeš."
Tak jsem teda hledala. U předposlední klece jsem ho uviděla. Byl to určitě on, vypadal jako chlupatá koule, která se právě vymáchala v bahně, ale vyhublá a smutná. ,,Hafíku!!!" Vykřikla jsem radostí. Hafík mě samozřejmě nepoznal, vždyť mě viděl jako štěně. ,,To je on paní." Ta byla taky šťastná. Řekla, že toho psa našla před půl rokem tady v lese. Byl hrozně vyhublý a sám, tak ho vzala domů. Děkovala jsem jí a pak jsme jí s našima přispěli hezkou částku na útulek. Hafíka jsem okoupala a pořádně nakrmila. Hned vypadal líp a tak jsme s ním šli do centra, kde se každoročně prodávají psi. Hafíka jsem si nemohla nechat, protože bydlíme v paneláku a on potřebuje navíc pána, který by ho měl rád a pořádně ho krmil a měl zahradu. Podařilo se nám to. Koupila ho nějáká rodina z Jeseníků. Měli dvě malé holčičky, které se hned s Hafíkem objímaly a ten je za to šťastně olízl. Byli jsme moc rádi, že si Hafíka někdo vzal. Rozloučila jsem se s ním a pak doma jsem si taky chvilku pobrečela.
Za Hankou jsem už nikdy nešla. Ona taky za mnou nikdy nepřišla. Po čase se ona a její rodiče odstěhovali pryč. Byla jsem i docela ráda. Kdysi byla Hanka normální holka, která měla zvířátka ráda stejně jako já, ale asi se nechala svést na špatnou cestu. Stejně tak, jak to dělají i jiní lidé. Ze začátku jsou dobří, ale pak chcou být zajímaví a vzdají to. Těch je většina.Je ale jen málo těch, kteří na dobré straně zůstanou navždycky.

Život

23. února 2009 v 19:50 | Kiwi |  Pomáhejme
Život. Je to náš přítel, kterého jsme každý strůjcem. Jaký si ho uděláme, takový ho budeme mít. Každý z nás se ho samozřejmě snaží udělat co nejlepší a co nejzajmavější. Sice musíme chodit do školy a dělat všechno, co se po nás chce. Učíme se na písemky a volný čas, který se snažíme využít máme jedině odpoledne a to ho ještě nemáme moc. Ale každý si to zařídí, aby ho měl co nejvíc.
Někdo se třeba na školu úplně vykašle. Hodí aktovku do předsíně, letí k počítači a pak k televizi. Možná vyběhne s odpadky a umyje nádobí. Pak se osprchuje a jde zase k televizi a kolem půlnoci spát.
Pro někoho je škola zase důležitá. Učí se až do večera, aby měl dobré známky. Možná, že na chvíli vstane a jde si odpočinout a pak se zase učí. Nakonec si hodí sprchu a jde spát.
Nakonec jsou typy lidí, kteří příjdou domů, chvíli hrají na počítači a jsou na ICQ. Potom ale udělají i své povinnosti a něco pro školu. Sem tam si sednou a řeknou si. ,,Jak je ten svět nespravedlivý!" nebo ,,Je to děs a hrůza!".
Ale nikdo si neřekne:,, Vlastně, my lidi, to nemáme nejhorší." a zamyslí se i nad jinými věcmi než nad školou, svými povinnosti a vůbec, všeho, co se kolem něj děje.
Zamyslí se třeba, jaké by to bylo být zvířetem, které odjakživa nechodilo do školy a neumí číst ani psát. Každý si řekne: ,,To by bylo vážně skvělí, nic nedělat, jen si když tak něco chytit a sežrat a pak jít spát.", ale doopravdy to takové není. My lidé máme život nejlehčí ze všech živočichů na světě. Proč?
No, teď po tomto článku si někteří určitě myslíte, jaký nejsem pesimista a tak. Doopravdy jsem optimista, ale teď se vám snažím vyložit věci, tak jak jsou. Není to moc příjemné, že?
Někdy je lehčí od všeho zlého utéct a už se nevrátit. Ale pokud jsme stateční a smíříme se, že na tom není Země zase tak dobře, můžeme jí pomoci. Nejen jí, ale i jejím obyvatelům. Lidem, zvířatům, rostlinám, hmyzu a všemu, co v ní je. Nevzdávejte to a pojďte do toho se mnou!!!