Tento příběh není moc hezký a taky ho nemám moc ráda. Nestal se přímo mi, ale musím vám ho napsata ikdyž není milý a poukazuje na čem jen lidem záleží.
Moje kamarádka Hanka dostala v 5 třídě za vysvědčení psa. Totiž, on to ještě nebyl pes, ale roztomilé štěňátko, které skákalo sem a tam. Byl to voříšek. Byl tak roztomilý, tak mu dala Hanka jméno Hafík.
Jednou mě k nim pozvala na návštěvu po škole a tak jsem šla. Chtěla mi Hafíka ukázat. Opravdu to bylo neobyčejné štěně. Pořád kňučelo a když mu člověk vyhověl tak začalo štěkat a potom šlo spát. Vzápětí vstalo a chtělo jít na procházku. Neměly jsme ani čas si s Hankou popovídat, ale chtěly jsme Hafíkovi vyhovět. Tak se stalo. Šly jsme s Hafíkem ven. Na vodítku se mu vůbec nelíbilo, tak ho Hanka pustila. Hafík skákal a byl štěstím bez sebe. Počůral kdejaký kout a lampu, která už byla skoro rozbitá taky nevynechal. Když jsem odcházelo, Hafík mě olízl a šel do svého pelíšku. Hanka mi řekla. ,,Mě se Hafík hrozně líbí. Je moc milý a pořád si chce hrát!!! Já jsem tak šťastná, že se asi zblázním!!!" Byla jsem ráda, že se jí Hafík líbí. Tak jsme spolu chodili skoro každý den Hafíka venčit.
To všechno se stalo o prázdninách. Pak ale zase začala škola a já přešla ze základky na gympl. Sem tam jsme se s Hankou viděli na cestě do školy, tak jsme se pozdravily. Pak jsme se neviděli vůbec, tak málo jsem měla času, že jsem jezdila dříve do školy.
Jednou jsem Hanku navštívit. To bylo letos v sedmé. Zazvonila jsem a Hanka mi otevřela. Vypadala úplně jinak než před čtvrt rokem, kdy jsme se viděli na posledy. Když jsem jí žádala o návštěvu, volala jsem telefonem. Nadšeně mě objala a říká. ,,Ivčo, ahoj! Tak dlouho jsme se neviděli, ale ty ses ani trochu nezměnila." Hanka vypadala hrozně, ale byla jsem ráda, že jí vidím. ,,Ty ses za to změnila až moc." Hanka dostala záchvat smíchu. Pozvala mě dál a šly jsme do jejího pokoje. Rodiče teď nebyli doma, protože jeli nakupovat. Rozhlídla jsem se po jejím pokojíku, kde se tolik změnilo. Obrázky zvířat zmizely a na místo nich je vystřídala šílená skupina, Heavy Metal a plakát Daniela Radcliffa. Pak na mě ale Hanka promluvila. ,,Co škola a děcka?" ,,Jo, v pohodě. Ale kde je Hafík?" Všimla jsem si, že tady nic neběhá. Hanka jako by zapřemýšlela a řekla. ,,Ty maslíš ten chomáč chlupů za vízo?" Překvapeně jsem se na ni podívala. ,,Toho už půl roku nemáme. Vyrostl a vypadal odporně, že by se na něj člověk bál sáhnout. Navíc se chtěl pořád venčit a my nemáme tolik času. Jednou, když se dopoledne, když jsme nebyli doma počůral, zavezli jsme ho k lesu a pustili. Nevíme kde je, ale mamka s taťkou vypadali, že se zhroutí, jak jsem jim řekla, že takové stvoření doma nechci."Myslela jsem, že si dělá srandu. Ale pak jsem si uvědomila, že Hanka je opravdu jiná. Ty plakáty, její krátké obarvené vlasy a náušnice a celý její pokoj.,, To jsi opravdu udělala?" Hanka nechápala. ,,Co je na tom zvláštního?" Vstala jsem a odešla ke dveřím. ,,Ty už jdeš?" ,,Jo, mám ještě klavír. Nějak jsem na to zapomněla." Klavír jsem samozřejmě neměla, ale chtěla jsem vědět, že Hafík žije. Autobusem číslo 55 jsem dojela na konec Ostravy. Vystoupila jsem, ale nešla jsem k lesu, ale do útulku, kde se starají o nemocná a opuštěná zvířata. Paní Čílková na mě hleděla, kde jsem se tam vzala, protože ona vidí člověka jednou za týden. Když jde nakupovat krmení. Dívala jsem se pozorně do všech klecí, ale raději jsem se zeptala. ,,Prosím, máte tady nějíké zatoulané psy? Ztratil se mi asi před půl rokem pejsek, voříšek, slyší na jméno Hafík." Paní Čílková už dlouho nedostala žádného psa, ale řekla. ,,Tam vzadu jsou jejich klece. Podívej se, snad ho najdeš."
Tak jsem teda hledala. U předposlední klece jsem ho uviděla. Byl to určitě on, vypadal jako chlupatá koule, která se právě vymáchala v bahně, ale vyhublá a smutná. ,,Hafíku!!!" Vykřikla jsem radostí. Hafík mě samozřejmě nepoznal, vždyť mě viděl jako štěně. ,,To je on paní." Ta byla taky šťastná. Řekla, že toho psa našla před půl rokem tady v lese. Byl hrozně vyhublý a sám, tak ho vzala domů. Děkovala jsem jí a pak jsme jí s našima přispěli hezkou částku na útulek. Hafíka jsem okoupala a pořádně nakrmila. Hned vypadal líp a tak jsme s ním šli do centra, kde se každoročně prodávají psi. Hafíka jsem si nemohla nechat, protože bydlíme v paneláku a on potřebuje navíc pána, který by ho měl rád a pořádně ho krmil a měl zahradu. Podařilo se nám to. Koupila ho nějáká rodina z Jeseníků. Měli dvě malé holčičky, které se hned s Hafíkem objímaly a ten je za to šťastně olízl. Byli jsme moc rádi, že si Hafíka někdo vzal. Rozloučila jsem se s ním a pak doma jsem si taky chvilku pobrečela.
Za Hankou jsem už nikdy nešla. Ona taky za mnou nikdy nepřišla. Po čase se ona a její rodiče odstěhovali pryč. Byla jsem i docela ráda. Kdysi byla Hanka normální holka, která měla zvířátka ráda stejně jako já, ale asi se nechala svést na špatnou cestu. Stejně tak, jak to dělají i jiní lidé. Ze začátku jsou dobří, ale pak chcou být zajímaví a vzdají to. Těch je většina.Je ale jen málo těch, kteří na dobré straně zůstanou navždycky.