Chci vám povědět příběh mě a mé skvělé kamarádky Lucky, který je hezký, milý a povídá o zvířecím přátelství a lásce.
Já a Lucka jsme se na podzim navštívily. Šly jsem so obchodu a jak jsme se vraceli do jejich ulice, vyběhlo naproti nám malé vyhublé mourovaté koťátko. Mňoukalo a hned se nechalo mazlit, tak jsme domů zaběhly pro mlíko. Jak jsme se ale vrátily, kotě tam už nebylo. Ale jakmile jsme začaly dělat typické,,Čiči!Čiči!!!" Koťátko přiběhl a vypilo celou misku mléka. Pak se nechalo nosit. Mělo plné bříško.
Druhý den ale napadl první sníh a my jsme si uvědomily, že naší Annie musí být zima. Annie je mimochodem to koťátko, které jsme tak pojmenovaly. Šly jsme ven, kde na nás už Annie čekala. Zabalily jsme jí do hadry, aby jí nebyl taková zima a nosily jako mimino. Annie byla poprvé v životě šťastná. Lucka i já jsme si uvědomily, že jsme tomu malému zachránili život. Teď, ať se kdekoliv vydáme na ulici, vžycky jde Annie za náma. Nehne se o nás.
Teď, v lednu, jsme Annie daly mléko, ale ona nepřišla sama, ale i malé bílošedé koťátko, které se ale nedá pohladit, tak je plaché. Pak tady byl malý černý kocourek, kterého jsme se pomaloučku polehoučku snažily pohladit a taky se nám to povedlo. Pojmenovaly jsme ho Čertík.
Teď, když jsem Lucku navštívila po měsící se hodně změnilo. Čertík se nechal ponosit, tulil se a čekal na misku mléka, která byla mimochodem zapadlá pod sněhem, Annie jakmile uslyšela naše hlasy, přiběhla k nám a zase se nám motala kolem nohou. Jsme zkrátka kočičí rodinka. Už jen Jesicu, to malé bílošedé koťátko, a byli bychom ta nejlepší kočičí rodina na světě.
Možná si myslíte, že za námi koťátka chodí jen kvůli jídla a já vám odpovím, že ano i ne. Když mají hlad, dáme jim, ale oni za námi chodí i tak. Hlídají nás, aby se nám nic nestalo, tak jako my hlídáme je. Důvěřují nám, protože kdyby ne, proč by se potom nechávaly mazlit jako šílené?
Z mléka to není.