U řeky Monray v lese se právě něco stalo. Jednorohé kobyle se narodilo hříbě. Bezmocné bílé stvoření, které ještě nezačalo chodit leželo u maminky a dívalo se na padající vodu. Znenadání se z dálky ozvalo vytí. Nebylo to vytí vlka, ale příšerné nestvůry, která se živí jen koňským masem. Nemůžeme si ovšem myslet, že se živí masem obyčejných koní. Ne, živí se masem jednorožců a pegasů. Matka se s obavami podívala na malého jednorožce, který se stále jen díval na vodu. Pak uslyšela kroky. Otočila se a nastavila svůj roh. Nebyla to ale příšera, ale otec malého. Smutně se díval na svou družku a na malého synka pod ní. Zařehtáním naznačil kobyle, že musí zmizet, jinak je nestvůry sežerou. Matka mu ale odpověděla. ,,Ne, nemůžu ho tady nechat. Zůstanu tady." Jednorožec se na ní překvapivě podíval, ale hned pak se bojovně zatvářil a řekl. ,,Dobrá, jak chceš. Zůstanu zde s tebou a synkem. Postavíme se jim, snad je dokážeme zadržet." Za okamžik se z poza rohu objevil netvor s obrovskými zuby a slintal. Jednorožec se statečně postavil před svou manželku a dítě. Nastavil roh a bodl nestvůru. Ta se ale zahryzla do krku a shodila jednorožce dolů. Matka hrůzou vyjekla, ale bránila své dítě a netvora taky bodla, ten se zapotácel a strhnul sebou dolů do vody i kobylu. Malý jednorožec teď zůstal sám. Na své měkké bílé kůži měl matčinu krev a plakal. ,,Maminko, tatínku!!!" Plakal až do rána a pak vyčerpáním usnul. Ve snu se mu zdálo o jeho rodičích a o souboji s netvorem, kterého malý viděl prvně. Najednou ale, když maminka spadla dolů, k němu promluvila. ,,Altaire, synu, abys přežil, musíš se dostat k mé sestře. Žije daleko odtud, ale ty to dokážeš. Když dojdeš k duhovým horách najdeš ji. Nenech se ale zmást, jak vypadá. Poznáš ji. Budou tě ochraňovat dvě důležité věci, odvaha a láska. Nezapomeň na to, co jsem ti řekla, Altaire!"
Je to moc pěkné....