close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2010

Novozélanďan krmil pitbulla koťaty

24. února 2010 v 9:37 | Kiwi |  Z novin a zpráv
Na sedm měsíců odsoudili v pátek do vězení jednatřicetiletého Novozélanďana za to, že krmil koťaty svého pitbulla. Před soudem se Te Ahu Aaron Mankelow přiznal, že dal svému psovi pět koťat, uvedla tisková agentura DPA.
Muž skončil před soudem, protože si natočil na mobilní telefon, jak pes koťata zabil. Video se dostalo do rukou společnosti pro Prevenci krutosti na zvířatech (SPCA).
Soud muže uznal vinným ze záměrně krutého zacházení se zvířaty. Také mu zakázal deset let chovat zvířata.
Předsedkyně SPCA Robyn Kippenbergerová uvedla, že podle ní mohl trest být vyšší. Dodala, že pitbull jménem PP byl cvičen, aby napadal další zvířata.

Now we are free

23. února 2010 v 9:25 | Kiwi |  Pro Vás
Je to krásná písnička. Ten klip je sice na prd, ale to nevadí. Stačí to jen poslouchat. Ahojky!!!

Chov kuřat

22. února 2010 v 18:53 | Kiwi |  Děje se
Dneska jsem dělala na oběd kuře. Oplachovala jsem pod vodou stehno, ale všimla jsem si, že je na něm ještě minimum peří. Vytrhala jsem ho a nechala ho uschnout (nevím proč, ale chtělo se mi).
Pak jsem byla s taťkou v Martinovské v centru koupit salám. Kousek od něj za pultem ležela půlka prasečí hlavy bez oka atd. Bylo zcela vidět, jak tomu praseti to oko vydloubli, protože velkou část u oka mělo sešité.
Teď jsem se šla podívat na internet o chovu kuřat. Obrázky jsou fakt hrozné. Tak vám o tom píšu. Ty kuřata jsou chovaná asi v kleci 1x1 metr. Fakt hrozné. Sama se stydím zato, že vůbec maso jím. Chtěla bych ho sice jíst, ale kdybych věděla, že to zvíře mělo život.....Ne, že jen bylo v kleci krmeno chemikáliemi, aby rychleji rostlo.
Vím, že jsem asi o tomto tématu psala, ale píšu zase, protože ikdyž to napíšu kolikrát chci, kolik lidí si na to, až bude jíst maso, vzpomene.....


OPRAVA

22. února 2010 v 13:29 | Kiwi |  Informace, soutěže
Předevčírem jsem dostala komentář ke článku Aloe vera, že k němu mám obrázek agáve a ne aloe vera. Asi jsem obrázek fakticky spletla. Proto tedy měním obrázek u tohoto článku a doufám, že botanik Karel už bude spokojen.
PS: Doufám, že toto už je Aloe Vera.....

ZOH

21. února 2010 v 22:35 | Kiwi |  O mě
Ahojky! Taky sledujete olympiádu ve Vancouveru??? Já jo! Teď právě hrajem hokej proti Rusku, naši hrají jak ponocní. Prohráváme 2:1. No, asi to nevyhrajem, ale tak co. Rusy nemám ráda a hrají zcela brutálně!!! No, nic. Asi bude pokračovat 3 třetina. Ahojky a fanděte!!!

Uklízeči

19. února 2010 v 16:57 | Kiwi |  Děje se
Pokaždé, když jsu ráno do školy, vždycky na tramvajové zastávce sedí asi 15 (nekecám) zaměstnanců veřejných prospěšných prací. Mají takové ty oranžové fosforové vesty. Některým lidem docela vadí. Důvod je například: smrdí, zavázejí na chodníku, nebo se jich štítí, že sbírají odpadky.
Abych pravdu řekla, takoví lidé jsou sice na pohled divní, ale zase to musíme brát tak, že pomáhají uklízet naše odpadky, co si inteligentní lidé vyhodí před domem, než aby je dali do odpadkového koše či popelnice.
Lidé pracující jako veřejní sběrači odpadků za tohle nedostávají velký plat a někteří jsou tady za nějáký přestupek, aby si to odpracovali.
Proto jsem docela ráda, že se takhle alespoň uklidí ten bordel na chodnícíh a na trávě a v lese.
Proto vás žádám, abyste nevyhazovali odpadky venku na zem nebo kamkoliv jinam, kromě košů a popelnic. Tímto totiž ušetříte práci přírodě, která všechny odpadky sama nerozloží. Děkuji a nashledanou.

M

19. února 2010 v 15:15 | Kiwi |  Zvířata podle abecedy
makak
mandril
mangusta
marabu
mečoun
mečovka
medvěd
morče
motýl
moucha
mrož
muntžak

Je sýr zdravý?

18. února 2010 v 16:35 | Kiwi
Tvrdý sýr
Tvrdý sýr je výborným zdrojem vápníku a proto bychom jej měli do našeho jídelníčku pravidelně zařazovat. Pokud si potřebuješ trochu hlídat váhu, pak dej přednost sýrům, které mají do 30% tuku a dodržuj přiměřené porce.
Tavený sýr
Tavené sýry jsou pro náš jídelníček méně výhodné, než sýry tvrdé
Mozzarela
Přírodní sýry jsou pro náš jídelníček velmi vhodnými potravinami. Některé z nich však dodávají do našeho těla mnoho energie, proto pokud si chceš hlídat váhu, dodržuj přiměřenou porci.
Hermelín a Niva
Hermelín a niva patří k plísňovým sýrům. Sýry jsou pro náš jídelníček velmi žádoucí. Pokud si musíš tak trochu hlídat váhu, hermelín i nivu zařaď do jídelníčku v přiměřené porci.
Syrečky
Syrečky (Olomoucké tvarůžky) nemusí každému chutnat. Dodávají však do našeho těla, oproti jiným sýrům, méně energie.
Cottage
Cottage je přírodní sýr, který je pro náš jídelníček velmi vhodný. Obsahuje totiž velké množství bíkovin při minimálním obsahu tuku.
Mascarpone
Přírodní sýry jsou pro náš jídelníček velmi vhodnými potravinami. Některé z nich však dodávají do našeho těla mnoho energie, proto pokud si chceš hlídat váhu, dodržuj přiměřenou porci.
A proto ten, kdo jí pouze měkké sýry je nemocen....:-D



Andílek

15. února 2010 v 15:57 | Kiwi |  Příběhy pravdivé
Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.
Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostly a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi ,,malí lidé´´- děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do naší klece a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a nevím jak s ním naložili.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci. Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádoby chovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.
Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že ,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o ,,dědičných problémech´´.
Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.
Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznul ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.
Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám - slabým zavrtěním ocásku. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´, povídal veterinář, ,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.

Jatka

12. února 2010 v 18:57 | Kiwi |  Příběhy pravdivé
Autentická reportáž studentky veterinární medicíny ze své praxe na jatkách
Ještě štěstí, že jsem si vzala starou bundu. I když je teprve začátek října a sluníčko svítí, je pěkná zima. Dávám ruce hluboko do kapes a přitom se dívám na přátelský obličej ředitele jatek, který mi vysvětluje, jak to zde chodí: "Všechna nemocná zvířata, která zde dorazí posíláme zpět a to stojí dodavatele citelnou pokutu. Pokud se to někdy stane, tak také poprvé a naposled". Poslušně přikyvuji a v duchu si říkám: "Jenom vydrž, musíš těchto šest týdnů vydržet a pak bude dobře." "Co se stane s nemocnými prasaty?". "Pro ty jsou speciální jatka." V duchu uvažuji o tom, jak probíhají transporty zvířat a že jsou často v rozporu s právem na ochranu zvířat. Mé úvahy se zhmotňují v podobě dvojpatrového chrochtajícího a kvičícího transportéru, který přijíždí k betonové rampě. A k tomu jednotvárnost krajiny, ranní přítmí; toto vše ve mně vytváří něco neskutečného, něco co mi připomíná záběry z televize, kde v dokumentech z druhé světové války ukazují všechny ty nekonečné řady vagónů s těmi bledými tvářemi lidí uvnitř, kteří se krčí a bojí.
A najednou jsem uprostřed toho všeho. Něco takového se zdá lidem v těch nejhorších nočních můrách, ze kterých se budí polití potem: uprostřed řídké mlhy, v chladném ránu a pološeru v tomto zařízení, které mi připadá jako ze špatného snu, okolo mě beton a uvnitř bílé kachličky a toto všechno na okraji lesa; zde se odehrává to, o čem nikdo nechce vědět.
Křik zvířat, to je první, co slyším každé ráno, když sem přijdu, abych zde byla na povinné praxi. Pět roků studia a teď musím být zde. Vše ve mně vře, jen myslím na to, až skončí další den mého utrpení. Jsem z toho zděšená a zhnusená; můžu se jenom dívat a nic nemůžu udělat. Už když vystupuji z autobusu, tak z dálky slyším křik prasat, který mnou projíždí jako nůž. Šest týdnů mně budou křičet do uší, hodinu za hodinou, bez přestávky. Vydržím. Pro mě to za chvíli skončí. Ale pro ta zvířata nikdy.
Prázdné prostranství, přijíždějící transportér s hovězím dobytkem, poloviny prasat na hácích. Vše úzkostlivě čisté. Hledám vchod. Přijíždějí další dva transportéry s dobytkem. Ještě pár schodů a jsem uvnitř. Tady je vše vykachličkované. Ani živáčka. Hledám šatnu pro dámy. Skoro sedm hodin, oblékám se: bílá, bílá, bílá. Vypůjčená helma se mi komicky houpe na hladkých vlasech. Holínky jsou mi velké. Slušně zdravím: "Dobrý den, jsem nová praktikantka". Ještě se musí vyřídit formality. "Příště si oblečte něco teplého, jděte za ředitelem a dejte mu vaše zdravotní potvrzení. Dr. XX vám řekne, kde začnete".
Ředitel je dobrosrdečný pán, který mi vypráví o starých dobrých časech, kdy jatka ještě nebyla privatizována. Nakonec se rozhodnul, že mě zde osobně provede. A tak přicházíme nejprve na rampu. "Začínáme v pět hodin ráno", říká. Vidím náklaďák plný prasat, který se tady vykládá. Vidím jejich neklidné a zmatené oči. Jedna velká svině vráží nervózně do ostatních prasat. Ředitel ji několikrát udeří do hlavy. Prasata se vykládají dále. Vidím popoháněče, který jim rozdává silné rány gumovou hadicí. Teď už se nedivím, proč mají prasata na sobě tolik červených šrámů. "Elektrickou tyč pro prasata nepoužíváme", rozebírá ředitel. Zvířata se potácí nejistě na svých malých nožkách, některá zakopnou, některá se vzpírají a odmítají se pohnout z místa. Popoháněči je koupou a mlátí jako o život. Stojím jako zařezaná, dívám se na toto divadlo a říkám si: "Toto určitě není pravda, já musím snít!"
Ze zadu se mi něco otře o nohu. Otočím se a vidím dvě ostražité oči. Mnoho přátel zvířat, které znám, hovoří o oduševnělých pohledech koček a věrných psích očích; nikdo však nemluví o inteligenci a zvědavosti v očích prasat. Tyto oči jsem viděla ještě mnohokrát: plné strachu, bolesti a potom bez života... Mou myslí jako nůž opět projela myšlenka, která se mi hodněkrát denně ještě bude v příštích týdnech opakovat: "Jezení masa je zločin, zločin ..." Prohlídka pokračuje dále a končíme v odpočinkové místnosti, kde zaměstnanci mají pauzu. Otevřeným oknem je vidět na posuvný pás, kde se pohybují nekonečné řady rozpůlených a bledých mrtvých prasat. Sedí tam dva zaměstnanci u snídaně. Chleba s klobásou. Jejich bílé pracovní pláště jsou ušpiněné od krve, na holínkách visí kousek masa. Zde ten nelidský řev není tak slyšet, narozdíl od otřesného řevu v hale, který mi projížděl jako jehly tělem. Vracíme se zpět k posuvnému pásu, kde mě vyleká jedna prasečí půlka, která s pleskotem narazí do druhé. To snad není pravda; to je absurdní - nemožné.
A potom začíná opět ten kolotoč. Křik zvířat, hluk strojů, pronikavý zápach krve a horké vody. Blýskající se nože, poloviny zvířecích těl a hlavy zvířat bez očí. Kusy masa, orgány padající do odpadního pásu, ze kterého se line odporný zápach. Lidé v bílém, pracovní zástěry od krve, pod helmami nebo čapkami obličeje, se kterými se člověk potkává v kině, vlaku, supermarketu. Bezděčně by měl člověk čekat surovce, ale je to hezký dědeček od vedle, či mladý muž z ulice, které potkávám. Pan ředitel mi ukazuje dnes rychle ještě prázdná jatka pro hovězí dobytek. "Hovězí dobytek zde bude v úterý..." a předává mě dámě a říká mi: "Hovězí jatka si můžete v klidu prohlédnout později". Doufám, že se k tomu během těchto tří týdnů nedostaneme.
První den je pro mě šibeniční. Sedím v malé místnůstce vedle odpočívárny a stříhám hodinu za hodinou malé kousky masa na zkoušku, které mi pravidelně nějaká krvavá ruka podá z jatek. Každý kousek je jedno zvíře. Potom se provede zkouška na svalovce (parazita v mase). Ještě se tady nikdy tento parazit nenašel, ale je to předpis.
Příští den jsem přidělena k jednomu stroji, kde se odděluje rohovina, či parůžky od hlav. Musím pracovat rychle, je zde velký spěch, pás běží a běží. Vedle mě horlivě pracuje kolega, který rozřezává prasata na polovinu. Ke vší smůle mně krev stříkne až do obličeje. Při této práci není možné zůstat suchý. Se zatnutýma zubama sekám dál, musím spěchat. Venku se začíná rozednívat a já si musím dávat pozor na prsty, abych si je nepořezala. Příští den vybírám vnitřnosti ze zabitých zvířat. I když je to nepříjemné, raději nepoužívám rukavice, protože mi v nich zůstávaly kousky vnitřností nebo krve a to je horší, než ruka od krve. Proč se točí horory, když je toto horor sám o sobě?
Opět řežu rohovinu a mám tupý nůž. "Dejte mi ten nůž - nabrousím Vám ho!" Vlídný děda, ve skutečnosti veterinární kontrolor, se na mě usmívá. Brousí nůž, přichází ke mně a chvíli mi povídá vtipy a zase jde zpět pracovat. Asi jsem se mu líbila, protože mi ukázal malý trik, jak zrychlit práci na běžícím páse. Vidí, že se mi to tady vůbec nelíbí a snaží se mě rozveselit. I ostatní si dělají legraci ze všech praktikantů, kteří zde přicházejí a jsou nejprve šokováni a potom se zatnutýma zubama dělají svoji práci. Ale dělají to dobromyslně, žádná šikana. Zjišťuji, že všichni nejsou ukrutní, jsou jednom otupělí touto prací, stejně jako já bych se časem stala otupělou také. Toto je ochrana jich samotných, jinak by to zde nesnesli. Ne, všichni ukrutní lidé jsou ti, kteří toto masové vraždění denně objednávají, zvířata chovají pro peníze a všichni, co vyžadují jejich maso.
Pomalu se stávám kolečkem v tomto velkém kolosu smrti. Dříve se toto vše dělalo ručně, nyní jsou k tomu stroje. Umrtvování zvířat se však dělá ručně. Když jsem třetí den viděla vykrvená prasata sebou ještě cukat, přejel mi mráz po zádech, i když jsem věděla, že jsou to jenom nervové záškluby. Bylo to jako v hororu; všude okolo mě cukající se mrtvoly.
Přijdu domů, padnu do postele a ráno vše opět začíná. Mí noví prozatímní kolegové reagují podrážděně. "Nedívej se tak nepřátelsky. Usměj se. Chceš být přece veterinářkou." Veterinářkou, ne řezníkem! Já to asi nevydržím. Tyhle komentáře. Tohle ospravedlňování zabíjení.
Chtěla bych vypravovat o zabíjení hovězího dobytka, o upřímných hnědých očích, které jsou plné paniky. O jejich pokusech utéct, o všem tom mlácení, o tom, když zvíře stojí konečně připravené na umrtvení, o smrtící ráně, o tom, když jsou stahována z kůže a jejich těla rozřezávána a pověšena na háky. Vyprávění o tom, jak kůže děsivě mlaská, když se odděluje od těla, o automatickém noži, který zvíře rozpůlí, o tom, jak se vydělávají z očních důlků zvířat oči, které se hází do odpadu. O žlabu, kde padají všechny vnitřnosti z rozpůlených těl a které jsou až na játra, srdce, svíčkovou a jazyk odvezeny a z kterých se připravuje krmivo pro psy.
Viděla jsem telátka s přivřenýma očima, jak se třásly a bály se smrti. Pro někoho jsou to kraví děti, pro někoho pouze odpad mléčného průmyslu, který se zpracovává na telecí maso. Jedno jsem pohladila po čele a podívalo se na mě svýma velkýma očima a já uviděla, že i zvířata mohou plakat.
Mé ruce, zástěra a holínky jsou potřísněné od krve za tu dobu, co jsem stála u běžícího pásu a řezala srdce, jazyky a játra. "Při zpracování hovězího se vždy člověk totálně zasviní", jsem připravena odpovědět. O tomto musím napsat zprávu, co se tady děje, i když vím, že mě nikdo stejně nebude poslouchat. Ale hodně známých se mě ptalo: "Tak co, jak je na jatkách?" Měla jsem chuť vyhodit telefon z okna nebo po nich vhodit mojí zkrvavenou zástěrou či holínkami. A reakce na moje výpovědi? "Jo, je to hrozné, ale já jím maso jenom málokdy..." Anebo: "Hele, poslyš nekaz mi chuť". A ještě jedna odpověď, jež mi vždy hnula žlučí: "Ty jsi terorista, každý normální člověk se Ti vysměje!" Na památku jsem si vzala z jedné zabité krávy úplně malý zárodek telátka, který mám naložený v lihu jako Memento mori. A teď se smějte, vy "normální" lidé!
Opět stojím u pásu, celá otupělá. Někdy se podívám na anonymní řady rozpůlených prasat sunoucích se po páse halou. Začínám být morbidní a říkám si, jaké by to bylo, kdyby zde viseli lidé. Anatomie prasat a člověka má hodně společného. A opět se zde line křik zvířat, která cítí blízkost smrti. V duchu jim přeji, ať to mají rychle a bez bolesti za sebou.
Právě poslední zastávkou v tomto děsivém kolosu je hala, kde se zabíjí. Pokud by si někdo přál vidět zhmotněný strach a hrůzu, ať jde sem. Ty jejich oči. Oči, které by měl vidět každý, kdo chce maso. Na jejich hlavu se přitisknou kleště a tělem projede elektrický výboj. Potom jsou zavěšena hlavou dolů a ještě s třepajícíma se nožkama pokračují dále, kde jim je rozříznut krk, ze kterého se valí krev.
Následuji řadu zvířat, pověšených na hácích, do další místnosti, kterou jsem nazvala "díra". Je vysoká a tmavá, plná sazí, zápachu a ohně. Zde se zvířata zbavují štětin. A potom následuje ona monotónnost: pověšení, rozřezání, vybrání orgánů, jejich roztřídění a zchlazení.
Pravidelně se obracím k hodinám na stěně. Snad nikde čas neubíhá pomalu tak, jako zde. O pauze honem utíkám do umývárny, kde ze sebe drhnu krev a kousky masa. Nedá se tady jíst; buď jdu ven nadýchat se čerstvého vzduchu, nebo skočím do obchůdku s pekárnou, kde se dá posedět a zahřát u šálku kávy. O dvacet minut později opět na pás. Jezení masa je zločin, zločin. Žádný masožravec nemůže být můj přítel. Nikdy. Nikdy víc. Každého, kdo jí maso, by měli poslat zde, aby si prožil to, co já, aby viděl to, co já; vše od začátku až do konce.
Nejsem zde proto, že se chci stát veterinářkou, ale proto, že si lidé myslí, že musí jíst maso. A nejen to: protože jsou zbabělí. Sterilně zabalený řízek, salám, či maso v supermarketu, které si kupují, nemá totiž žádné oči, nemůže vypovídat o tom, co se stalo, nekřičí strachy. A co na to řeknou ti, jež se živí těmito znesvěcenými mrtvolami? "Neblázni, každý normální člověk jí maso!"
Jednoho dne přišel rolník s masem na zkoušku ohledně parazita svalovce. Doprovázel ho malý chlapec, mohl mít tak deset nebo dvanáct roků. Je hrozně zvědavý, dívá se na pracovní desku a já si říkám, že kdyby tyto děti viděly tu hrůzu a utrpení, snad by existovala naděje. Ze zamyšlení mě vytrhne jeho nadšené volání na otce: "Tati, podívej se! Paráda! To je ale veliká pila!" Kdyby jenom tušil, k čemu slouží - k řezání hlav hovězího dobytka...
Večer v televizi vidím ve zprávách, že bylo zavražděno a rozčtvrceno mladé děvče a jeho tělo bylo nalezeno na několika různých místech. "Něco podobného jsem viděla tento týden tisíckrát", prohodím. Tak, teď už jsem nejen teroristka, ale také padlá na hlavu. Padlá na hlavu, protože srovnávám jednu vraždu člověka v televizi a tisíce zavražděných zvířat za jeden týden jenom na těchto jatkách.
Být člověkem, prý pánem a ochráncem všeho tvorstva, a přitom objednávat masové vraždění - pro kus masa? Není to ironií? Zvláštní svět. Zvláštní svět, kde umírají telátka v těle krávy, ještě dříve než se narodí, když jsou vyříznuta z dělohy. Opravdu jedinečná vizitka pro člověka.
Tyto dny děsu však pomalu končí. Naposledy odcházím, dveře se za mnou zavírají a doprovází mě listopadové sluníčko na autobusovou zastávku. Když překračuji ulici, vidím transportér plný hovězího dobytka, který jede na jatka. Jdu dále a už se neotáčím, tuhle část mám již za sebou a teď musím zkusit na všechno zapomenout a žít dál. Každý z nás se od těchto hrůz však může oprostit. Stačí si říct ne, ne a ještě jednou ne, nebudu jíst maso!
Krystýna M.
Kvůli malému kousku masa připravíme tyto bytosti o světlo a život, který jim byl dán proto, aby se na tomto světě radovali (Plutarchos).
Poznámka redakce: Pokud se tedy někdo domnívá, že se nepodílí na utrpení zvířat na jatkách, když jí třeba salám, protože on osobně to zvíře nezabil, není k tomu co dodat. Ale je to smutné.
A co po přečtení tohoto článku odpovědět na argumenty o duších rostlin, usmrcených pro vegetariánovo břicho, nebo o utrpení rajčat, která nemohou ani křičet?
No možná se zamyslete nad tím, že pro obživu vegetariána stačí zhruba desetina zemědělsky obdělávané půdy oproti "masožravci". A k tomu ještě znečišťování životního prostředí...