Jestlipak víte, jakpak se žije kožešinovým zvířátkům? Jestli si někteří dospělí a i děti myslí, že si zkrátka běhají na zahrádce a jedí dobré jídlo a je o ně postaráno, pak se pletou. Povím vám jeden příběh o stříbrném liščátku...
I narodilo se jedno malé liščátko mamince lišce stříbrné s ostatními bratry a sestrami. Žili v nějaké malinké klícce o velikosti asi jednoho metru na výšku a dvou metrů na šířku. Nebylo to nic moc velké, tak se tam všichni mačkali.
Když se stříbrné liščátko podívalo skrz mříže, vidělo spoustu zuboženým kamarádů, nejen lišek, ale i norků, činčil a fretek, králíčků a myší. Všichni byli strašně smutní, a když se liščátko podívalo lépe, uvidělo i maminku fretku, jak se tulila ke svým mrtvým dětem, která vyhladověla a strachem umřela.
Když se liščátko maminky ptalo, proč je pořád tak smutná a kde to vlastně jsou, maminka vždycky odpověděla. "Víš, jsme tady jen dočasně, náš pravý domov je v lese, u trávy, s velkým výběhem a spoustou jídla. Ale neboj, za chvíli se odtud dostaneme." A trošku se pousmála.
Od té doby liščátko myslelo jen na svůj vysněný pravý domov, jaké to asi bude, až se bude prohánět po lese s ostatními a s maminkou!
Ale na tom divném místě, kterému všichni říkali "farma", se pomalu tratila stará zvířátka, vždycky si pro ně přišel nějaký pán s vozíkem a rukavicemi. Vždycky se usmíval a liščátku se vůbec nelíbil, hlavně proto, že se tvářil zle a škodolibě. I zmizela i maminka fretka, i králíčci pomalu mizeli ze své "klícky". Jednoho dne se stalo, že přišel zase ten člověk a otevřel klec našeho liščátka. Vzal maminku a strčil hrubě do pytle. Ta se bránila, ale liščátka už ji nikdy neviděla...
Byli všichni smutní, neměli vodu ani jídlo, byla jim zima. Jednomu bratříčkovi našeho liščátka vypadala srst a umrzl, nikdo ho nevzal s klece a nepochoval, lidé ho tam nechali hnít. Liščátka byla čím dál tím víc smutná, až postupně zbyli jenom tři. Dvě sestřičky a naše liščátko.
Po čase si pro ně přišel člověk, hrubě je vzal a strčil do pytle. Naposledy vidělo naše liščátko denní světlo.
V pytli nebyli sami, ale také jiná zvířátka, králíci, potkani, fretky a jiné lišky. Někteří
z nich už byli mrtví, tak se báli člověka. Naše dvě sestřičky také odešli na onen svět a stříbrné liščátko se klepalo strachy a zimou.
Za chvíli přijeli do nějaké dílny, protože člověk je začal všechny vytahovat věn z pytle a liščátko z venku slyšelo nebohé výkřiky svých přátel, jak je zlý člověk buď usmrtil elektrickým proudem, nebo plynem, nebo je stáhl z kůže za živa.
Byla to hrůza, až nakonec přišlo na řadu naše liščátko. Zlý chlap se zachechtal a připojil liščátko k elektrickému přístroji. To ucítilo strašlivou bolest, až najednou vše utichlo.
I naposledy si stříbrné liščátko prohlédlo mrtvá zvířátka na zemi, vzpomnělo si na maminku, sourozence, a představilo si je všechny ve svém novém krásném domově v lese, jak spolu běhají a radují se.
Takhle tedy skončilo naše stříbrné liščátko...


ja se u toho robrecela