close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Únor 2013

FURCOAT

24. února 2013 v 13:49 | Kiwi |  Děje se
Buď bez kožichu, buď bez bolesti...

Řekněte NE množírnám, množitelům, týrání

23. února 2013 v 10:58 | Kiwi |  Děje se
Množírny psů. Možná jste o nich už slyšeli, možná ne. Stručně řečeno, jsou to jednoduché kotce jednotlivých psů v katastrofálních podmínkách, kdy jejich úkolem je, namnožit se co nejvíce. Zkrátka stroje na výrobu štěňat. Takovíto psi i fenky neznají lidské pohlazení, neznají venčení, neznají radost. Nikdy necítili, jak voní tráva. Nikdy si jen tlapku nesmočili v kaluži vody. Nikdy nemohli běhat...
Množírny psů jsou bohužel poměrně běžné a jejich zákaz vlastně není ani oficiální, a jak se svými zvířaty "majitel" množitel zachází, je pouze na něm. Dokud jsou zvířata brána jako věci, jejich osud záleží jen a jen na nás. Musíme proto nevinná a bezbraná tělíčka chránit. Prosím Vás proto, pokud se Vás aspoň trochu dotkl takový pejskův osud, abyste se podívali na stránky, kde se můžete dozvědět víc a také aktivně vyjádřit svůj nesouhlas s množírnami psů.
Tyto stránky jsou zde.
Shodou okolností, v Ostravském útulku v Třebovicích, se nyní nachází několik pejsů ze zrušené množírny ve Frýdku-Místku, kdy se majitel rozhodl o své psy již déle nestarat. Jejich příběhy jsou stejně smutné, jako všech, ale pokud jsou vaše srdce otevřená a chcete nějak pomoci, můžete si pejska buďto ponechat (bohužel za poplatek 500,- kvůli adopční smlouvy, neboť jsou tito psi "státní") nebo přispět útulku malou finanční částkou. Nebo si třeba koupíte omalovánku za 30,-, kdy částka je opět věnována pejskům a kočičkám bez domova a s potřebou pomoci.
Z celého srdce doufám, že všichni z Vás se nad tímto tématem zamyslí a uvědomí si, že záleží na každém z nás.

Virtuální koně

21. února 2013 v 10:01 | Kiwi |  Pro Vás
Pokud se nudíte, máte špatnou náladu nebo zkrátka hledáte něco nového, našla jsem pro vás pár stránek, které se vám zaručeně budou líbit a dostanou se vám pod kůži.
Pro milovníky koní jsou zde stránky http://www.konskysen.net/ přímo pro vás. Po registraci si můžete ustájit virtuálního koně, kterého si také podle sebe přizpůsobíte-jak vzhled, disciplínu, tak vlastnosti. Poté se o koníka virtuálně staráte. Můžete vyplňovat různé testy nebo nakupovat v equastrian shopu své potřeby pro koně nebo jezdce. Hra je zdarma a pokud s ní přestanete, nic se neděje. Na mail vám nechodí žádné upomínky a hra je vlastně zcela bezzávazná.
Další stránkou o koních je http://www.bellasara.com/. Myslím si, že většina z vás zná tuto hru z dětství a pokud ne, zamilujete si ji stejně. Tentokrát svého koně dokonce i vidíte, staráte se o něj, můžete hrát hry na mapě světa, vytvářet svůj dům a kupovat za podkovy různé doplňky. Nevýhoda však je nakupování koní, kdy v trafice nebo v obchodech doopravdy koupíte sadu karet s kouzelnými koňmi asi za 100,- a po napsání kódů se kůň objeví na profilu. Opět se o něj můžete starat a těšit se z něj. Jestli se ale nechcete takto upnout k počítačové hře, abyste za ni platili, hrajte na svém profilu hry pouze vedlejší. Jsou stejně skvělé a uklidňující hudba i kvalita obrazu vás zaručeně dostane.

Sen

18. února 2013 v 16:22 | Kiwi |  Povídky
Měla jsem odjakživa svůj sen. Nebyl snad ničím zvláštní, leda tím, že se mi stále nedařilo jej uskutečnit. Chtěla jsem totiž najít kluka svých snů a s ním procestovat svět.
Uběhla už dlouhá doba a našetřila jsem si spoustu peněz. Teda, dostatek, abych mohla procestovat země, které jsem chtěla. Háček byl v tom, že jsem stále neměla nikoho, s kým bych mohla odjet. Samotná jsem se bála a s kamarádkou se mi jet nechtělo, protože byla spíše domácký typ a navíc, chtělo to taky trochu dobrodružné romantiky..
Jednou ráno, kdy jsem vstala ještě před šestou, jsem měla všeho dost. Pohádala jsem se snad s každým a proto jsem si rychle vytáhla batoh a začla balit. Nebylo toho moc, hlavně teda oblečení, nůž a nějaké jídlo, pasy, kompas a peněženka. Mobil jsem projistotu nechala doma. Nebudu si přece kazit svůj sen (poloviční tedy) mobilem...
Rozloučila jsem se s bytem, uzamkla ho, klíč nechala u spolehlivé sousedky, a odjela na nádraží. První vlak, který měl jet, byl ten můj. Mezinárodní expres Bratislava-Hamburg. Koupila jsem si lístek, i když nebyl nejlevnější a odjela ze země. Jakmile se kola roztočila, cítila jsem v sobě napětí a zároveň strach z nepoznaného, ale byla jsem ráda a cítila i jakousi úlevu z toho, že jsem vypadla z města, opustila byt, školu, rodiče a všechny problémy nechala na později. Byla jsem sice plnoletá, ale i tak jsem cítila, že o mě rodiče budou mít strach a že nejednám zcela správně.
V Hamburgu jsem dlouho nepobyla. Odjížděl trajekt do Doveru, a tak mě, jako správného dobrodruha napadlo, že se svezu. A taky svezla. Dva dny na palubě v nejnižší třídě udělaly svoje. Bylo mi sice špatně od žaludku, ale stálo to za to. No a v Doveru jsem si koupila za poslední peníze svůj lístek na svobodu a za dobrodružstvím. Lístek do Ameriky!
Měla jsem obrovskou radost, když jsem po necelém týdnu stráveného na lodi opět stála nohama na zemi a viděla kolem sebe lidi a zelenou trávu, město a zkrátka civilizaci. Kouzlný pocit, to vám povím...
Abych trošku zrychlila své vyprávění, už takhle jsem byla spokojená, když jsem odjela, ale pořád mi něco chybělo. A to něco jsem našla v Tennessee. Byl to kovboj.
Tedy opravdový kovboj. Jmenoval se Jesse a okouzlil mě hned svým charakterem, uměním vyprávět a naslouchat, svou jízdou na divokých koních a taky jeho největším přáním. Procestovat svět s někým, koho bude milovat.
Ještě tentýž týden jsme si slíbili, že svět procestujeme spolu. Jesse už takhle obdivoval moji odvahu, když jsem všechno zahodila a odjela do cizí země. Ale já mu říkala, že on by to jistě udělal taky. A byla to pravda. Za půl roku jsme oba dva odjeli do Austrálie. Nikdy jsem se necítila tak šťastná a plná radosti. S Jessem jsme se po roce vzali u nás v Čechách, protože když jsme kolem projížděli, Jesse byl mou rodnou zemí uchvácen. A tak tedy žijeme spolu tady. Milujeme se a víme, že naše sny se vyplnily a vlastně stále plní. Protože jsme spolu...

Mezi slunci

1. února 2013 v 12:51 | Kiwi |  Povídky
Vstala jsem z postele a pročísla si své vlnité světlé vlasy. Bylo ráno a mě se jako vždy podařilo vstát ještě před východem slunce. Rychle jsem na sebe hodila lehké bílé šaty, které jsem nosila na pláž. Vyběhla jsem ven a míjela jeden schod za druhým. K moři a na kamenný výběžek jich vedlo přes stopadesát. Jindy bych takovou energii neměla, ale chtěla jsem být u vody co nejdříve.
Poslední schody jsem téměř přeskočila a i když jsem byla bosá, přešla jsem poměrně bezbolestně ostré hroty kamínků a dokráčela až k výběžku do moře. Vlnky o něj jemně bily a mořský vánek se mi líbě dostával do smyslných vjemů. Posadila jsem se, zkřížila nohy a čekala, až mi Slunce ukáže svou tvář.
Za malou chvíli se nad horou na druhém konci pevniny zasvítilo. Zlatavý záblesk a třpyt vody mě na okamžik oslepili. Záliv se pomalu ozářil a moře se zlatavě pohupovalo sem a tam. Zvedl se vítr a obloha zezlátla. Byl to nádherný pohled. Ale trval jen pár chvil. Aniž bych nad tím uvažovala, rozplakala jsem se. Bylo tak dojemné sledovat nedotčenou přírodu a její nevinnou krásu a lásku. I když jí lidé tolikrát ublížili, i když mě tolikrát lidé ublížili, stále je nechávala žít a řídila se podle svého úsudku.
Pomalu jsem vstala a chtěla odejít. Náhle mi však slaná voda omyla nohu. Otočila jsem se a spatřila, že vlny se divoce bily o kameny kolem a můj výběžek byl celý zaplavený. Zprudka jsem se nadechla a v hlavě mi běžela myšlenka, že je to snad znamení.
Naposledy jsem zvedla hlavu vzůru ke svému bílému domečku, kde teď spokojeně spali moji rodiče a sestra. Usmála jsem se a plná vzrušení jsem se navzdory osudu vrhla do mořské hlubiny.