Vstala jsem z postele a pročísla si své vlnité světlé vlasy. Bylo ráno a mě se jako vždy podařilo vstát ještě před východem slunce. Rychle jsem na sebe hodila lehké bílé šaty, které jsem nosila na pláž. Vyběhla jsem ven a míjela jeden schod za druhým. K moři a na kamenný výběžek jich vedlo přes stopadesát. Jindy bych takovou energii neměla, ale chtěla jsem být u vody co nejdříve.
Poslední schody jsem téměř přeskočila a i když jsem byla bosá, přešla jsem poměrně bezbolestně ostré hroty kamínků a dokráčela až k výběžku do moře. Vlnky o něj jemně bily a mořský vánek se mi líbě dostával do smyslných vjemů. Posadila jsem se, zkřížila nohy a čekala, až mi Slunce ukáže svou tvář.
Za malou chvíli se nad horou na druhém konci pevniny zasvítilo. Zlatavý záblesk a třpyt vody mě na okamžik oslepili. Záliv se pomalu ozářil a moře se zlatavě pohupovalo sem a tam. Zvedl se vítr a obloha zezlátla. Byl to nádherný pohled. Ale trval jen pár chvil. Aniž bych nad tím uvažovala, rozplakala jsem se. Bylo tak dojemné sledovat nedotčenou přírodu a její nevinnou krásu a lásku. I když jí lidé tolikrát ublížili, i když mě tolikrát lidé ublížili, stále je nechávala žít a řídila se podle svého úsudku.
Pomalu jsem vstala a chtěla odejít. Náhle mi však slaná voda omyla nohu. Otočila jsem se a spatřila, že vlny se divoce bily o kameny kolem a můj výběžek byl celý zaplavený. Zprudka jsem se nadechla a v hlavě mi běžela myšlenka, že je to snad znamení.
Naposledy jsem zvedla hlavu vzůru ke svému bílému domečku, kde teď spokojeně spali moji rodiče a sestra. Usmála jsem se a plná vzrušení jsem se navzdory osudu vrhla do mořské hlubiny. 
