Delší dobu jsem nenavštívila svůj blog. Nápady na článek taky nemám pořád, ale hlavně se mi poslední měsíc skutečně nedařilo. Udála se spousta změn, především k horšímu. Všichni mě opouští. Zbylo mi pár přátel, kterým můžu věřit a přeji si, aby se mnou zůstali. Ale už teď vím, že jeden z nich mi za pár měsíců odjede na dlouhou dobu.
Mí vrstevníci slaví šťastné těhotenství, zbláznili se do dětiček, pleneček a roztomilých slovíček, které mě osobně už velice otravují. Funguje to ale jako skvělá antikoncepce. Když nejsou těhotní, tak se berou po pár týdnech vztahu. A zrovna ti, u kterých bych to nečekala.
Neřekla bych, že sledovat tohle všechno z druhé lainy, je špatné. Ono to je strašné... všichni září štěstím, ačkoliv se cítíte na dně, honíte se jako pes, abyste zvládli zkoušky, přežili samotu a nakonec z toho i něco měli, zatímco oni jen přidávají úsměvy a příspěvky o dokonalosti sama sebe.
Nezávidím. Nikdy jsem nezáviděla a ani to nemám v povaze. Pouze jsem už psychicky zdeptaná z tolika optimismu kolem, když by sakra nikdo být optimistický neměl. Všeho moc škodí. Po čase vám ty kecy o štěstí, rodině, kariéře a dětičkách začnou lézt pěkně na nervy.
Co dělat v tomhle případě? Nesesypat se a zavřít oči. Doufat, že bude líp. Ono jednou bude.

To mi připomíná, že jsem našla skvělou stránku pro ty z vás, kteří chtějí jet na několik dní do zahraničí pomáhat. Cestování k rodinám, které vás ubytují a nechají vás se najíst. A vy tam pracujete. Chcete se kouknout, o co jde? Zajděte na https://www.hovos.com/. Na chvíli vás to při nejmenším odreaguje a možná dodá trochu radosti do potemnělého života.
A v tom nejlepším případě si hned můžete vybrat projekt, kde chcete pomoct!
Jen do toho. :)
PS: Zase jsme z toho nevyšli tak špatně, co?